Nejčastější použití: teamspirit, firemní partneři, večírek

Sub nostris dilectis tillis bojniciensibus...Podle pověsti zasadil Bojnickou lípu Matúš Čák Trenčiansky v roce, kdy zemřel poslední král z rodu Arpádovců Ondřej III., tedy roku 1301. Lípa vyrostla v překrásný majestátní strom. V době svého vrcholu měla koruna průměr přibližně 36 metrů, hlavní větve sahaly do výšky 28 metrů a obvod kmene byl 12 metrů. Král Matěj Korvín (1458 – 1490), o kterém víme, že rád pobýval v Bojnicích, pořádal pod lípou velkolepé hostiny, porady, slavnosti a rytířské turnaje, dokonce se zde konaly svatební obřady. O jeho vztahu k lípě svědčí i dochované královské listiny datované v Bojnicích se závěrečnými formulemi "Sub nostris dilectis tillis bojniciensibus" – Pod našimi milými lípami bojnickými. Díky těmto zápisům se stala známou, jako Lípa krále Matěje. Málokdo ale ví, jak to s lípou bylo ve skutečnosti.

Ty, kdož do města Bojnic přijíždíš, svého koně odsedlej a ve stínu lípy svým znaveným oudům spočinouti nechej. Občerstvi tělo své a naslouchej příběhu, který ti budu vyprávět.

Stalo se tak za časů krále Matěje Korvína, moudrého panovníka. Jako mladý měl král v oblibě také lov a boj, na jeho dvoře se často klání rytířská pořádala, početný fraucimor Matěje po nocích provázel a freje rozličné pak až do kuropění lidem v podhradí spát nenechaly.

Mladý král si však k nechuti panen všeho stavu z jedné ze svých cest přivezl dívku spanilou, zrozenou z lůna lesů vod a strání, vílu. Na dlouhý čas se pak zhýralého způsobu života vystříhal. Jest tomu králů i kmánů stejně. Po čase se rarach zas o slovo přihlásil a král v podhradí své vilnosti uzdu povolil. Když se víla o zradě svého milého dozvěděla, vyběhla z hradu hledajíc sílu v mohutném kmeni staleté lípy. Jest výsadou vil, že v těžkých dobách se mohou do stromů uchýlit a stalo se tak i tehdy.

Uběhlo mnoho let, z mladého krále se stal uvážlivý a spravedlivý panovník. Jen záliba v turnajích rytířských mu zůstala. Klání se rád účastnil tak, aby nikdo nevěděl, oděn do černého brnění s hledím spuštěným. Osud pokoušet se však často nevyplácí a po vítězství jednou přijde i prohra. Během jednoho z turnajů byl král nešťastně sražen z koně a těžce zraněn. Ranhojiči se marně snažili život králův v těle udržet. V posledním vypětí sil se nechal panovník odnést do stínu lípy, kde chtěl naposled vydechnout po boku své lásky jediné, opravdové.

I stal zázrak, v který již nikdo nedoufal. Bledému králi se v tvář barva vrátila, oči bolestí ztrhané se rozjasnily, puch mrtvolný se vytratil a síla do žil, jak mávnutím kouzelného proutku, se vlila. Mnoho svědků očitých na svou duši přísahalo, že panna čarokrásná z lípy vystoupila, ke králi tiše promlouvala a tím jej mezi živé vrátila.

Od těch časů král ve stínu lípy sedával, moudře svou zemi spravoval a z úcty k paní své ke svému podpisu vždy připojil: „Sub nostris dilectis tillis bojniciensibus“ pod našimi milými lípami bojnickými. A stalo se též zvykem, že ranění i nemocní k lípě pro pomoc chodili a mnohým se zdraví zázračně navrátilo.

Věz tedy poutníče znavený, že pokud tvé tělo strádá, pod mými větvemi košatými spočni a já ti sílu navrátím.